salón
o poezii
pytlíky
trafika
před půl hodinou
hluchá bába
donikam
potmě
pršut
v láku
3 2 1
opilý
schůze
nakonec chlapi zas zbydou si
za rok
kdo jednou lokne si
potokem
prahu zametat
jaro
mejlem
sněží nahoru
maličkost
zrcadla
kolem
mlíko
ptáčci
jdu
záda
korále
špendlík
každou chvíli
slávistická
schovka
papilio
v tahu
pozvánka
pozdrav od pana Pipa
sine amore nihil
dědo
listopadová
genetická úvaha
muší úlet
chutě
kostky
dvojdílná ženě ze snu
tma
tyjátr
zrovna
čekám
petřínská antibáseň
smutná o smíchu
metalová píseň o víně
filozoficko-náboženské střepy
nonsense z vlaku
noční z taxíku
krátká ze zahrady
dekadentní městská
nevtipná o přátelství
vtipná o kouření

////////////////////

... vtipná o kouření

na lavičce pod Petřínem
škrtám sirku
druhou, třetí, fouká
první zadýmání je na světě
odchází všednost
přichází klid a nadhled

dole to hučí jak na splavu
v kalné vodě velkoměsta to trochu víří
zajímají mě ale víc stromy
začíná jaro

vůně tabáku se rozlétla
kolem paní s kočárkem
a dál...

nedovedu přemýšlet o světě
věci prostě jsou
lidi dělají, co dělají
slunce svítí do očí
kouř se rozplyne

na lavičce pod Petřínem
dýmka zhasíná

... kolem projel bagr

... a ještě jednou



nevtipná o přátelství

...strom nepřemluvíš
by byl Tvůj přítel
on přesto je

je, i když Ty ho nehledáš
anebo je jediný
kdo Ti zbývá...

... jeden sluneční paprsek
Ti musí stačit
ale pochytáš jich víc
než můžeš unést

nikdo se Tě neptá
zda si je zasloužíš...



... dekadentní městská

ve světem zapomenutém velkoměstě
jako chronická chřipka
na mě doléhá ten mumraj kolem

dokud ještě trochu dýchám
pod šedivým nánosem prachu a zvratků
zkouším vykřesat cosi jako jiskru

lidská nadutost mi brnká v hlavě
docela smutnou písničku
s velmi klišovitým refrénem

o tom, že čím dýl mluvíš
tím víc platíš
a čím víc děláš
tím víc zdaníš

jediná skutečnost
o kterou jsem se přičinil sám
je
že jsem tomu všemu přítomen
a asi bláhově doufám
že někdy křesnu správně...



krátká ze zahrady

ve stínu v pase zlomeného gymnasty
se schovávám před světem,
i když světlo od nejbližší lampy
sem dolétne jenom stěží

čekám na Tebe
abys mi řekla
že se nemusím bát
a můžu jít dál



noční z taxíku

z jedné světlušky
skrz zaprášené sklo
pozoruji roj žlutých luceren,
které se v tuhle hodinu
neuspořádaně míhají
jako jediný důkaz života

napadne mě, proč asi
kolemjdoucí paní v županu
není zima

jedno ze sta oken
je modré,
asi dávají něco ze života
... světlušek?

241 korun,
kdybyste měl akorát,
udělal byste mi radost



nonsense z vlaku

železná obloha
zmodralé stromy
hebounký bagr
kulaté lomy

nejhorší poloha
oslizlé domy
zkysaný cukr
pro průhledné romy

zhasnutá zářivka
vyhaslý mozek
vypnutá bedýnka
nenašlý klouzek



filozoficko-náboženské střepy

1.
život je nálada
život je dojem
život je záhada
život je pojem

2.
andělé postávaj u silnice
stopujou mrtvoly
pokud jim zastavím
do Brna nedojedu

3.
mimo rytmus
do tamburíny mlátíc
křičí děvče
"Ježíš je oheň"
snad bych jí i věřil
kdyby tolik neřvala
takový je dneska Smíchov



metalová píseň o víně

jedna lahev vína
a ty už nejsi líná
jedna lahev vína
a moje kočka slíná
jedna lahev vína
a je tu druhá slina

druhá lahev vína
a začínáš být prima
druhá lahev vína
už ti není zima
druhá lahev vína
a je tu třetí slina

třetí lahev vína
už není moje vina
třetí lahev vína
a jsi ňáká jiná
třetí lahev vína
a ty mně říkáš: už to nechlastej!



smutná o smíchu

když tvůj úsměv
promění realitu
v pouhý odlesk na hladině
když tvůj úsměv
mi nevědomky zatlouká
hřebík za hřebíkem
do hlavy i do srdce
když tvůj úsměv
promění zimu v léto
pocit v sen
a hodinu v minutu

je jistotou
že já jsem ten odlesk
který mizí
a znovu se objevuje
v impresi dnešního poledne



petřínská antibáseň

sasankový koberec už nekvete
nejkrásnější magnolie ano
a Vítězslav Novák na sebe
nechá padat pyl

paní s kočárkem tam pořád je
a vidí
jak Japonci narvali lanovku
moje mládí s nimi jede nahoru
zatímco já pěšky klesám



čekám

ani bezdomovec v minisukni
s rozparkem
ani krásná holka vedle mě
s lodičkama
co vypluly už z módy
mě nevytrhne od čekání
až se zase rozsvítí
třetí okno zprava
i když každému je jasné
že tma byla je a bude
přesto říkám básní
že naivita je mi vlastní...



zrovna

na neonovou tabuli
těžko světlem napíšeš
že život se nedá nepromarnit
zrovna miluješ
nebo zrovna nemiluješ
a v tu chvíli
ti ostatní utíká
tak barvi lakuj foukej
nebo uteč taky



tyjátr

sám s pamětí
vyšumím doztracena
sám bez paměti
odevzdám klíče

klíč od divadla
představení skončilo
další už hraje
pán přes ulici

pán v klobouku
co má šarm a umí
paměť umazávat
podlamovat kolena

byl srpen
a mrkací panenka
ve vánoční výloze
mi rozuměla



tma

mám chuť tě vidět v siluetě
a trochu si tě rozmáznout
abys mi mozek zatemňovala pomalu
nechám tě v bílé a černé
a půjdu se kouknout přes čočku
jaká jsi ve skutečnosti

došlo mi
že čím míň vidím
tím větší muka mi cosi připravuje
ztrácím odvahu
na pohled do obličeje
radši zůstanu oslněn
a spoušť nechám v klidu

rozvalím se ve tmě
kde za okamžik zmizím

...úplně



dvojdílná ženě ze snu

I.

byla by škoda ti neříct
že jsi krásná
ale vyslovím-li to
utečeš mi

vmetu ti to do tváře
už dneska večer
abych měl klid aspoň já sám
ale strach nezmizí

strach z toho
že se ušklíbneš
a budeš krásná dál
i po tmě

nebo ti neřeknu nic
a budu hrát roli tragickou
a zároveň sedět v osmé řadě
abych dobře viděl

byla by škoda ti neříct
že jsi krásná

II.

na místě kde kameny
vypadaj jak kostky droždí
mi došlo že krása to není
je to jen moje přání zoufalé

naopak - jsi šereda
a tryská ti to přímo z duše
moje blbost
že jsem brejle nesundal už dávno
a hůl nikam nezahodil

každé slůvko které ti vyklouzne
by smyslem neobstálo ani
mezi kameny
co vypadaj jak kostky droždí

naděje pomálu
iluze v kanálu
do kopru pomalu



kostky

když deprese je normální stav
a všichni jsou podivní mužíci
náladu zvedá jenom ubrus z igelitu
ve kterém se odráží světlo měsíce

na ubrusu po červených kostičkách
se procházíš ty
a chystáš se říct cosi milého
jako kdysi po ránu

ale smete tě moje první slza
a nezbyde nic
jen ty kostky



chutě

každý den si sladím
umělými sladidly
protože jsi fuč

každou noc solím polštář
slzami
protože jsi fuč

ze všeho zbývá hořkost
jak z propíchnuté žluče
protože jsi fuč

že moje srdce ještě tluče
je náhoda
živená tvým kyselým úsměvem



muší úlet

špitá moucha mouše
že chce letět
jen v evině rouše

mušák na mušáka zakřičí
že mu přeje
jenom život jepičí

je to vždycky problémové
když mluví moucha s mušákem
vždyť jsou oba bohémové
a nežijou pod zámkem

mouchy jsou dnes ve většině
prší muší slzy
když mušák skončí v pavučině
a sežrán bude brzy



genetická úvaha

odejmeme-li čtyřlístku
gen čtvrtého listu
bude to smůla
a myšlenky polezou do hlavy krkem

budu si myslet, že je jaro
i když je listopad

ulepené ruce od hrušek
ze stromu, odkud mávávám
zamávají kouřícímu dědovi

polštáře zavoní majoránkou
kterou jsi na ně nasypala

nechám kočkovat se
holuby na římse supermarketu
odkud lidé nosí jen sůl a chleba

ty mi budeš věřit
jenom když zalžu
zatímco pravda se bude klouzat
za barákem na loužích

odejmeme-li čtyřlístku
gen čtvrtého listu
bude to smůla
a myšlenky polezou do hlavy krkem



listopadová

ani zmrzlé uši básníkovi
čmárat po zdech nezabrání

jeden ze ztracenců
kteří se zrovna parkem loudají
aby nasáli život liduprázdna
a napili se ze studánky
mrznoucí tvým pohledem

díváš se zespoda na hladinu
oddělující pesimistu živého
od optimisty z pohádky

slibuješ že nebudeš mou nadějí
srkající zelený čaj růžový
v oranžovém okně



dědo

odešel jsi
...stejně jako
......zmrzlá chrisantéma
.........na Tvém hrobě



sine amore nihil

že nepodlomí se mi
má kolena "stařičká"
že nepoznám už
chuť kradených třešní
že přitrouble usmívat se
budu jenom na skleničku
že moknout na tvém prahu
nebude mým štěstím
že mé koktající básně
ke tvým uším nedolétnou

mám strach

bez lásky není nic



pozdrav od pana Pipa

udělám ze sebe zbloudilého běžkaře
který špatně namazal

a doklouzám se
sílu nemaje už žádnou
ke tvým vrátkům akorát

lyže píchnu do závěje
a až do druhého patra
Ti kousek duhy doručím



pozvánka

má královno ledová
pojď ke mně stanovat

rozpustím si tě
svíčkovým žárem
a tvoje vrásky
bryskně spočítám

blues panelákový
brouknem si spolu
a tvou křehkou krásu
do palice zatavím

má královno ledová
pojď ke mně stanovat



v tahu

v metru sněží
po kolejích teče Vltava
a rybáři sedí
za bílou přerušovanou čarou

na první papírovou loďku
chvíli postepuju
a svezu se s ní na konečnou

něco stojí ve vzduchu
nostalgie světle modré barvy
z dávno pohřbených křečků

dětství je v tahu
fantazie nevidí za roh
a ty ještě žiješ
o chlebu a vodě (z Vltavy)


papilio

až se zase jednou zhasne v tunelu
zlechtám tě skoro až do počůrání
a probudím v tobě motýly
o kterých se jenom zdává

papilio polymnestor parinda
přistane s pocitem unavených křídel
na hladině stříbrného jezera
a ty vyrazíš hledat poklad
který /jak jinak/ dávno vlastníš

nakreslíš na beton skákacího panáka
svými pěti rtěnkami
a mezi lampy gumu natáhneš

bude to důkaz
že všechno (s)klaplo


schovka

ten poslední králík dohopká-li
a mrkve pozbudou významu
udělám si v břiše pořádek

onehdá pod ořechem jak jsme spali
ty líbezbríf psalas mu
na papír bez řádek

***

první dvě přání jako obvykle
nezbývá než prošustrovat
třetí je už těžší si přát

bonparem osladím myšlenky zaniklé
a ještě než odběhnu se schovat
zkusím na břiše hada si hřát

deset dvacet třicet
už jdu


slávistická

kdyby se dalo testosteronem vymalovat
tak mohl bejt pár let pokoj (vymalovanej)

nemusel bych přemejšlet
jak voněj bílý tulipány
a myslel bych si
že nejlepší jsou růže

červený
pro ženy


každou chvíli

vždycky když mi v hlavě
vykvetou šeříky
u tebe už dávno padá listí
(při sebemenším zafoukání)

a tak to chodí každou chvíli
já na startu a ty v cíli

kukačky jdou ti napřed
dnes je čtvrtek, zítra pátek
nebo mně se to sype pomalu
včera, dnes a zítra

vzpomenu si na vtip století
nohy jí vzal a zahodil
kdy pointě ty už ses dosmála
a byly skokem dvacet mil

a tak to chodí každou chvíli
já na startu a ty v cíli


špendlík

žralok mé boty ranní mlhu požírá
stejně jako tlamičky potkanů
co utíkaj do neznáma

slunce chce nad Prahu
já bych chtěl domů
a podivná dvojice
na modrém palouku
houpá se z posledního

jsou prostě chvíle
bezvýznamně-významné
nebo vůně omamné
a já se tvářím mile

kdy se ti stane
že na Karlově mostě
upustíš špendlík
a bude to slyšet?


korále

bylas černá
jak nejhorší sen
jen růžové korále
dojem změkčovaly

když si tvé blikny
mou duši změřily
byl jsem nejmenší
že hvězdu bych udělal čtyřikrát
v obroučkách tvých náušnic

k čemu je fantazie trpaslíkovi?
k čemu je logika obrům?
a proč bývám po ránu zmuchlanej?


záda

když jsi vařila
koukal jsem ti na záda
a nic mě nenapadlo
jenom že jsou krásný

škoda to neříct

...básní?


jdu

černá silnice jako tma
na ní žluťásci se staženými křídly
jako odlesky neznámých souhvězdí
a mě ovládá jediná myšlenka
)o(že jdu zase blbě)o(

první co po ránu uvidím
je tvá tvář zmuchlaná dokonale
místo polibku prchám do bezpečí
kde vysnívám si pohádky o tom
)o(že jdu zase blbě)o(

až sjedu po zadku všechna zábradlí
rozkopu všechny bábovky
a tříkolce kolo ukradnu
budu si konečně jistojistý
)o(že jdu zase blbě)o(


ptáčci

včera jsem zalil zahrádku benzínem
všechny slunečnice uschly
a nikdo ani nehles
pak semínkama nakrmil jsem ptáčky
(mám na ně připravené sáčky)

ty mě hladíš po zápěstí
že jsem dobrý panáček
věříš mi a doufáš

dovolená na Měsíci blíží se
a ptáčci leží na římse


mlíko

jak je venku ptáš se
zjistil jsem že nijak
jen do vzduchu někdo rozlil mlíko
a uvěznil lampy

z mlíka na mě civí oči
prázdné jako obsah básně
jejich lesk se toulá nocí
a padá tam kam nemá

babka v budce haleká
jděte si bloudit někam jinam
v letňáku se nepromítá
protože do vzduchu někdo rozlil mlíko


kolem

...napadlo mě chvíli se na místě zastavit...

tys vzala krumpáč
a kolem mě příkop vykopala

odkudsi do něj natekla nostalgie
teď už vím, že nemám šanci
kamkoliv vrtnout se

...zapadal jsem sněhem po pás...
...vlastně až po krk...

až půjdeš kolem mojí hlavy
(na sněžnicích)
našlapuj měkce


zrcadla

potkal jsem pána
co leštil zrcadla
já mu v tom dupal

zamumlal něco o višních
a jahodách
a přidal do kroku

což nepomohlo
protože když jsem dodělal poslední
na prvním už byla jinovatka


maličkost

v kose stoupal jsem
s těžkým nápadem na zádech
na chvíli orion vyklubal se

a mně to připomnělo labuť
neonovou s korunkou
co míhala se za okýnkem
každou neděli
když mi bylo osm

svět se skládal z maličkostí
svět se skládá z maličkostí

... maličkost


sněží nahoru

souhvězdí co v létě vidět není
mi nakreslilo tebe
jak tančilas
kdysi dávno
kdy stačilo ti jen nadechnout se
a mělas všechno
a já měl to tvoje všechno

sněží nahoru
to by se ti líbilo
zahodíš peřinu a vrháš se do vloček
mezi nimi vlníš latinu
"buena vista" řekla bys
kdybys nebyla někde v čudu
a já tady nemrznul


mejlem

dnes v noci jsem se vzbudil
když slza do hrocha ukápla mi
chtěl jsem ti říct, že ...
(mejlem)
ale odepsala bys, že ...
a v příloze poslala traverzu
o kterou praštim se do kebule
s přáním brzkého rozsvícení

jsou čtyři ráno
já nemám rozum
ani teď


jaro

čekám na sněženky
až vykouknou z udusané trávy

čekám až sníh roztaje
a běžkaři slezou z hřebene
/voda steče dolů
a Stázička se dostane Kubovi za ženu/

čekám na městského člověka
až přezuje gumy

čekám až přestanou topit
stejně to nehřeje
nic nehřeje
mrznu

tak kde je to jaro do hajzlu?


prahu zametat

z uřvaných chlapů šediví mi vlasy
jsem jeden z nich to nepopírám
kam s citem vědět bych měl asi
místo toho zadní vrátka otvírám

panty zrezly jako tvoje oči
ze kterých probleskuje červená
jak znamení kam se nesmí vkročit
láska v kýblu savem vytřená

moje krásko lehnem si do trávy
ta nám mezi prsty bude odkvétat
říkáš si co mi to ten koumák vypráví
proč nezačne na svém...
prahu zametat


potokem

včera jsem byl potokem
a mravenci se divili
proč teču zrovna tudy

smrkovou strání
přílišného sklonu
pařez nepařez
bez taktu
dolů nejrychleji

říkám jim pořád dokola
že to moje chyba není

/ale oni stejně vědí
že nedávno byl jsem sněhem
a roztál jsem
kde jsem neměl/

že to vypadá hezky
jako argument neobstojí


kdo jednou lokne si

jsem rozhozenej
jak špejle od mikáda
a ty mi pomaloučku
narovnáváš záda

duši mám špinavou od listí
sotva ji kdo někdy očistí

kdo jednou lokne si
stojatejch vod
nechce se plavat dál
marnej je proudu svod

je dobrý že voda
furt někam teče
je to jak s tikáním
buď někam pospíchá
...nebo se vleče

duši mám špinavou od listí
sotva ji kdo někdy očistí

teď koukám do blba
a vidím kulový
nápady přišly by
ale jsou jalový

každý list v podobě
celýho stromu
vrůstá mi do srdce
tak děti /haranti/
pojďte už domů


za rok

dneska jsem prala špinavý prádlo

dneska jsem plná naděje

dneska jsem



za rok nebudu už zavařovat okurky

za rok nebudu už milovat

za rok nebudu


nakonec chlapi zas zbydou si

nakonec chlapi zas zbydou si
emoce s ženami uvadnou
nakonec kdo lásku přežije
/ten cit co poloviční je/
nakonec chlapi zas zbydou si
nakonec výčitky vyvanou

teď moje šediny rád bych ti věnoval
leč nechám je na hlavě
je to jak se srdcem
/nikomu nedám ho i kdybych miloval/
nechám ho potloukat váhavě

nakonec chlapi zas zbydem si
v krajině bez času usednem
a počkáme
až lavina nás zavalí


schůze

čeká se jen na nás
dokonce i godot
tu už půl hodiny dřepí
zubatá paní s brouskem
v kapse
přemýšlí o šachu
a proč kosí jen ty vymatované

já se zatím schovávám
v závorkách
a ty mě odděluješ čárkami
dělajíc ze mě souvětí
abys mi nakonec dala
tečku mezi voči
tvůj mat
s příchutí krvavé polévky
v níž kroupy nechybí
a majoránka taky ne


opilý

zas ta tvoje krása
přiměla mě nežvanit
krásy je víc nezaslouženě
slova smyslu bys pohledal

mozek vlaje v závěsu
smutně červeného srdce
které denně opíjíš
rohlíkem a písněmi

jaro na zastávce
nastoupí co nevidět
já ti /mozku/ cestu vydupu
do zimy času dost
tam kde klíčí kopr
přečkáš poblouznění


3 2 1

na lustru odrazí se
světlejší modrá
těsně před svítáním
pololežím a říkám si
že dnes můžu všechno
zase
čaj do polospánku
co neprobudí mě
a odsedka na stole
je dobré jistit se už od rána
3 2 1 táhni makat zmetku
na poezii kašli


v láku

místa s duší
zůstala jen v básničkách
krásy co dřív by sis všim'
si nevšimneš
dneska už ne

jak okurka v láku
nakládáš se v kompromisu
kopr za uchem
a mrkvová kolečka místo očí
to rozhodně nevytrhnou

já že se tvářím kysele?
ale jdi
vždyť jsme k sežrání
ty okurka
já šunkaflek


pršut

pět set lidí šustilo pláštěnkami
já na to koukal jak vrána
letící nad polem bavlníků

kryli se a to padalo štěstí
sic trochu kyselé a studené

za jasných letních nocí
nemůže se všechno dít
ale to si nevysvětlím

kryli se a to padalo štěstí
sic trochu kyselé a studené

masou mikrotenu nepronikne nic
z masa živého zbyde jenom pršut

ovšem až přestane pršut


potmě

kdosi nahoře
trhá smlouvu s bohem
co spadne na zem
dohromady s měsícem
krade nám tmu

ty najednou vidíš víc
než bys chtěl
žádný trumfy z rukávu
nemá cenu lovit

tenkrát potmě
tahal jsem tě za vlasy
že žijem jsme tušili
to dneska
je na všechno moc vidět

... a tušíme pendrek


donikam

z javoru nasněžilo
a tys uvízla
v sítích babího léta
je celoroční období
tma

já ti svítím na cestu
světluškou v kleci
s velejemným výpletem
ale už jí dochází

dochází
že neměla se nechat lapit
na naši cestu donikam



hluchá bába

večer mě už múza neobloudí
spíš počítám
jestli v popelnici bude místo
až půjdu ráno s košem
a na tajenou cigaretu

jsem veterán s rentou pocitů
už nevadí mi
pejskařská hysterie
/ten můj je nej
a na chodník nesere/
miligram euforie bodl by

chlapče hledej v tichu
řekla jedna hluchá bába
svírajíc síťovku
jakoby mi palce držela

múzy zestárly /a zubuovatěly/
ale jsou



před půl hodinou

plážoví volejbalisti
ještě opálení nejsou
a ty by ses zas vymotával
                  ze života
stejnou cestou
jako zamotal ses

což chlapče nepůjde
děsí-li tě
když neslyšíš nic
a vítr přitom fičí
do listí buku nad tebou

co přizpůsobí se
je tiché
co nestárne
s větrem se nesrovná

jak říká hanka s hlóžou

a času míň
... než se mi zdálo...



trafika

div se o mě nepřerazíš
až do trafiky světa
půjdeš ráno pro neviny
taky vsadit si
na včera dnes a zítra

po cestě pár trpaslíků
co ve dne trpí
v noci slíkají se
do síťovky nabereš
abys mi je jen tak tak
nasypala do uší

ať tam v tý mý kebuli
taky někdo maká sakra



pytlíky

pytlíky od svačin
do komínků skládám si
že jednou si jich užijem
vidím vcelku nad slunce

za rok za dva za deset
můžeme si přislíbit
nastane čas sdílení
a v blbu
/kam zrovna všichni civíme/
zaleskne se mikroten



o poezii

neproteče-li ti
litr krve básní
ať je to aspoň mlíko

jednou smrt
a dávno dětství
to je právě v

život v koutě
paběrkuje čárky
který nepoužíváš



salón

zatímco mě stříhala
hloubavé teze padaly
i s šedinami na zem

že prý je konečně zas teplo
já na to
že mám lodičku

že Plzák byl moudrý muž
já na to
že čekám až sníh odtaje

že buňky nevěry buď máš
nebo ne
já na to
že ji sundám ze střechy

že jsem zarostlý
jak trpaslík
já na to
že vlnou nechám se unést

že stará felda je držák
docela
a já na to
že osudu překážet nehodlám

nerozuměli jsme si
ale mám to vzadu doztracena